Plynutí. Je to stav, ve kterém je člověku dobře na světě, nic mu nepřekáží, má, co potřebuje...

Emoce a smartphone

Emoce je nejlepší si připouštět, nezakazovat si je, a když jsou docela silné, tak je také umět vyjádřit.
Jak mohou lidé na sobě zpozorovat, že ztrácejí sami sebe, nebo naopak že jsou takzvaně v pohodě?

Plynutí. 

Je to stav, ve kterém je člověku dobře na světě, nic mu nepřekáží, má, co potřebuje, prostě cítí, že jeho životní řeka plyne. A ne v laciném slova smyslu, že takzvaně proplouvá, ale že jsou v nějaké proporci jeho nároky a možnosti okolí. Plynutí se může zastavit, třeba přes emoci, kterou v sobě zadržuji, v utkvělé představě, kterou mám v mysli a nemůžu se přes ni přenést. Praktičtěji k tělu: důležité je všímat si svého dechu – když dech zadržuji, asi se něco ve mně děje…

To zřejmě provázejí nějaké emoce, myšlenky.

Popelka

Pokud jde o emoce, baví mě vnímat a rozšiřovat jejich škálu. Člověk přece může prožívat jeden a tentýž den různé emoce v různé intenzitě. Pokud jde o myšlenky, pozoruhodné jsou takzvané - měl bych, mělo by se, měli bychom atd. 

Jsou to příkazy, které jsme spolkli, ať už jako děti nebo jako dospělí, a které nás pronásledují dnes a denně....... 

Emoce, chování a Informace. Geny a zkušenosti. Epigenetická medicina

Enya

 Smrt dogmatu
(úryvek z knihy Epigenetická medicína) 
Počet genů lidského chromozomu nemůže obsahovat všechny informace nezbytné pro vytvoření funkčního lidského těla; je také nedostatečné, pokud má vysvětlit genetický kód struktury (a tím spíše její fungování) tak složitého orgánu, jako je mozek, nebo posuzujeme-li enormní množství neuronových spojení v našem těle. Dva vědci to vyjadřují následovně: „Majíce na paměti, že informace obsažené v lidském genomu musí zajišťovat rozvoj všech dalších struktur těla a nejen mozku, nepředstavuje toto více, než fragment požadované informace pro detailní strukturování kteréhokoliv z významných cerebrálních modulů a především ne strukturování mozku jako celku.“

Projekt lidského genomu se ze začátku soustřeďoval na katalogizaci všech genů v lidském těle. Na počátku devadesátých let očekávali první badatelé, že jich objeví alespoň 120 000, minimum, které podle jejich projektů, by bylo nezbytné pro kodifikaci všech charakteristik tak komplexního organismu, jako je lidská bytost. Naše tělo vyrábí zhruba 100 000 bílkovin, stavebních prvků buněk, jež musí být všechny vytvářeny za absolutně přesné koordinace, aby byl život udržen. Na počátku Projektu lidského těla bylo hypotézou práce, že existuje jeden gen, který by nesl projekt vytváření každého z oněch 100 000 bílkovin, plus dalších 20 000 regulačních genů, jejichž funkcí by bylo dirigování celé složité bílkovinné organizace.

Čím více projekt postupoval, tím více se předpoklady o počtu genů redukovaly. Když byla katalogizace u konce, mapování ukázalo, že lidský genom je složený z pouhých 23 688 genů. Otázky vzešlé z tohoto nízkého počtu genů jsou následující: jestliže všechny informace požadované pro konstrukci a údržbu lidské bytosti – nebo jen jednoho jeho velkého orgánu, jako je mozek – nejsou obsažené v genech, odkud pocházejí? A kdo řídí komplexní organizaci té spousty systémů jednotlivých orgánů?Ústřední bod výzkumu se tedy prozatím přesunul z katalogizace genů na reprezentaci toho, jak fungují v kontextu celého organismu, jenž se nachází ve „stavu systematické kooperace, v níž každá část ví, co dělá jiná část; každý atom, molekula, buňka a tkáň je schopná se zúčastnit požadované akce.“
Nedostatek genů s informacemi postačujícími pro vytvoření a ovládání těla představuje jen jeden z slabých bodů Ústředního dogmatu. Dalším je fakt, že geny mohou být aktivovány a deaktivovány jak z vnitřního prostředí tak z vnějšího prostředí těla.
Vědci se učí více o procesu toho, jak se geny zapínají a vypínají, a jaké jsou faktory, jež aktivaci a dezaktivaci ovlivňují. Na našich pevných discích by mohlo být přítomna spousta informací a v daném okamžiku se může stát, že jich použijeme jen část. Kromě toho by tato data mohla být také modifikována, jako když opravujeme dopis, než jej odešleme příteli. Jedním z faktorů, jež mají vliv na to, které geny budou aktivní, je naše zkušenost, skutečnost absolutně nekompatibilní s doktrínou genetického determinismu.A dokonce i naše zkušenosti jsou jen jednou částí obrazu. My sbíráme skutky a zkušenosti a potom jim připisujeme určitý význam, jenž velmi často jsou z mentálního, emotivního a spirituálního úhlu pohledu stejně důležité jako samotné skutky genetické aktivace. Objevujeme, že geny pracují s naším plným vědomím. Věda objevuje, že s pouhou výbavou fixní série genů v našich chromosomech je naše subjektivní zkušenost a způsob, jakým ji zpracováváme, velmi významná pro to, který gen bude aktivován.

Emoce a chování modelují mozek a souběžně stimulují formování neurálních cest, jež mohou posilovat stará schémata, nebo vytvářet schémata nová. Tak, jako se rozšiřují silnice (nezbytnost při zvýšení provozu), tak i při významném zvýšení myšlenek, nebo když je určitá akce praktikována intenzívním způsobem, roste počet neuronů, které tělo vyžaduje pro zpracování těchto informací. Stejným způsobem, jako se zvyšuje muskulární hmota proporcionálně s fyzickým cvičením, tak se zvyšují i dimenze neuronových svazků, když jsou tyto tratě používány častěji.
( To neznáte? Kde se jezdí, tam se dláždí. pozn.)

Dokonce i myšlenky, které formulujeme, kvalita našeho vědomí zvyšují tok informací podél neurálních cestiček.
Podle Ernesta Rossiho: „Dalo by se říci, že význam je kontinuálně modulován komplexním a dynamickým polem molekul – kurýrů, které bez přestání čtou, přeskupují a přesyntetizovávají neuronové sítě ve schématech kontinuální přeměny.“ Abych to řekl synteticky - slovy jiného pionýra na poli medicíny: „víra se stává biologií“ našich hormonálních, neuronových, genetických a elektromagnetických systémů i všech komplexních interakcích, které z nich vyplývají.

Poznámka autora: teď přemýšlejte, vyhledejte informace, na toto aby jste znali genetiku nebo byli absolventy mediciny (případně vědec z oboru). Text byl upraven pro snažší pochopení čtenářů. Většinu z vás zajímá spíše hudba, bulvární zpravodajství nebo půllitr piva a opečené klobásy. Není se co divit.
Autor epigenetické mediciny vytvořil argumentaci, ke které lze mít výhrady i pochybnosti, zda to je vůbec vědecké zpracování, filosofické nebo jakási astrologie! Rozhodně je to nový pohled na věc a zřejmě hypotetický...kdo máte zájem, přečtěte, vyhledejte si víc na webu.

Literatura (zdroj) ke studiu:

Epigenetic Medicine and the New Biology of Intention by Dawson Church
Foundation for Epigenetic Medicine

KRÁSNÉ DÍVKY: Vztah lidského mozku a chování Stručný nástin - motivační základní emoce a neuronální emoční sítě!

Štěstí přece vykládá úsměv i emoce

KRÁSNÉ DÍVKY: Vztah lidského mozku a chování Stručný nástin - motivační Základní emoce

Citový mozek

Emoce a pocity byly dlouhou dobu doménou zejména psychologů a teologů, méně filosofů a snad nejvíce spisovatelů a dramatiků. Afektivní neurověda, analogie kognitivní neurovědy, vzniká v posledních přibližně 15 – 20 letech. Slovníkové definice emocí a pocitů jsou velmi obsažné.

Základní emoce, které má člověk do jisté míry společné se savci, popsal Darwin: štěstí, strach, hnus, hněv, smutek. Později přibylo překvapení a pohrdání. Základní emoce jsou doprovázeny charakteristickými, transkulturálně rozeznávanými výrazy ve tváři.

Teoretický vývoj vztahu mozku a emocí postupně popisovaly Jamesova-Langova teorie, Cannonova teorie, Pribramova teorie, psychologicky pak Lane-Schwartzova hypotéza, která je analogií Piagetova vývoje kognitivních funkcí.

Za moderní neurobiologickou, evolučně podloženou teorii vysvětlující emoce a pocity je možné považovat Damasiovu teorii vycházející z činnosti homeostatického systému.

Jedním z klíčových uzlů neuronální emoční sítě je mnohostranně fungující amygdala.
Starý Claparédeův pokus prokázal existenci dvou paralelních neuronálních obvodů, vědomého a nevědomého.
Funkční zobrazovací metody prokazují distribuovanou neuronální síť jejíž funkce odpovídá emocím bez ohledu na jejich smyslovou modalitu.

V současnosti je vlivná diskutabilní Damasiova et al. hypotéza somatických markerů.

   Přečtěte si víc z pokračování z odkazu v úvodu článku...!

Patologie strachu a úzkosti QUOD SEQUITUR, FUGIO ...bezpečí jako životní hodnota má smysl i proto, že existuje nebezpečí a nejistota.

QUOD SEQUITUR, FUGIO, QUOD FUGIT, USQUE SEQUOR (Ovidius, Lásky)

Of  Monsters

Před tím, co za mnou jde, prchám, co uniká, sleduji stále

Definice strachu se často plete s definicí úzkosti. Toto překrývání významu snižuje výhody používání dvou různých slov k označení příbuzných, ale odlišných fenoménů. Freud (1917) například psal o reálném strachu a nereálném strachu – a ten druhý označoval jako úzkost. Přitom mezi strachem a úzkostí lze jasně rozlišovat, aniž bychom se museli uchylovat ke specializovaným technickým významům, odlišným od těch, které se používají v běžné řeči: strach můžeme chápat jako určitý způsob myšlení, úzkost jako emoci.
Jedna ze slovníkových definic strachu uvádí: „…děsivé rozpoznání něčeho, co může způsobit zranění, potrestat apod.“ (Webster’s New International Dictionary of the English Language, 1949). Jiný slovník definuje strach jako „možnost, že se stane něco obávaného nebo nechtěného“ (Standard College Dictionary, 1963). Je příznačné, že slovo strach (anglicky fear) je odvozeno od starého anglického slova, znamenajícího pohromu, nebezpečí (Oxford English Dictionary, 1933).
Tyto definice zdůrazňují význam strachu jako zhodnocení aktuálního nebo potencionálního nebezpečí. V tomto smyslu představuje strach kognitivní proces – na rozdíl od emocionální reakce. Konkrétní psychický proces zahrnuje všimnutí si, uvědomění si nebo očekávání, že se může stát něco nepříjemného.
  Úzkost je na druhé straně definována jako „…stav emocionálního napětí…“ (Standard College Dictionary, 1963). Tento stav je charakterizován takovými přívlastky jako napjatý, nervózní, vyděšený, „roztřesený uvnitř“.
Pojem úzkosti často používají výzkumníci a kliničtí pracovníci k popisu stavů sahajících od mírného napětí na jedné straně až po děsivou hrůzu na straně druhé.
Mezi strachem a úzkostí nejsou ostré hranice. Jsou mezi nimi plynulé přechody. Je - li strach více méně přiměřenou reakcí na určitý škodlivý objekt, pak úzkost - jde - li nám o maximální zdůraznění odlišností, může být relativně stálou vlastností osobnosti. Úzkostný člověk se v tomto případě cítí ohrožen, ale neví čím. Úzkostné osobnosti si zachovávají více méně úzkostné způsoby reagování za jakýchkoli podmínek. Úzkostnost může vzniknout na základě vrozených dispozic i za přispění silnějších psychických traumat - přetěžování nervové soustavy, konfliktní situace, nepříznivé sociální poměry apod.

Každý člověk se snaží zorganizovat si "svůj svět" tak, aby se v něm cítil bezpečný. Objeví-li se něco neznámého, co daný řád (pravidla, způsob myšlení, konstelaci životních podmínek) náhle naruší, vyvolá to pocity nejistoty, obavy, ale i úzkost a strach.
Mnozí vynikající duchové lidstva se stali oběťmi obav svých současníků proto, že hájili nezvyklé, nové, revoluční názory ve vědě, v technice i ve společenské praxi. I u dětí se objevují úzkosti a pocity ohrožení jako důsledek změn např. sociálního prostředí.

Lidský život nikdy nebyl a také nikdy nebude říší bezpečí. Nejde jen o ohrožení životů násilím a chorobami, ale i o ohrožení mezilidských vztahů, lidských nadějí a plánů, integrity osobnosti atd. Ostatně bezpečí jako životní hodnota má smysl i proto, že existuje nebezpečí a nejistota.

Náš svět má v závislosti na celkové úrovni našeho poznání určitou kognitivní strukturu. Nejasná a prázdná místa se snažíme zaplnit. Úroveň tohoto zaplnění odpovídá našim zkušenostem a znalostem, úrovni společenského poznání, našim pověrám, předsudkům atd. Platí, že nějaké vysvětlení, nějaké zaplnění bílého místa je lidem milejší než žádné, poněvadž z "likvidace" (i když jde jen o likvidaci domnělou) nejasnosti a mnohoznačnosti těžíme snížení hladiny úzkostnosti. Zejména tehdy zapadne-li znakové vysvětlení harmonicky do celého rámce našich představ, postojů a zájmů. V návaznosti na výzkum vrozených orientačních reakcí, které se u vyšších živočichů projevují zaměřením receptorů na neznámý nebo nezvyklý podnět dospěli někteří psychologové k názoru, že mírná nejistota (nejistota ve smyslu otázky "co je to" nebo "co se to děje či bude dít"( optimálně mobilizuje zvídavost), tj. orientačně pátrací aktivitu.
V situaci, kde žádná nejistota neexistuje (nic nového žádné překvapení), aktivační úroveň je nízká, ochabuje zájem a pohotovost k akci. Je-li naopak situaci příliš nejistá, nepřehledná, inklinujeme k úniku, cítíme obavy a úzkost.

Strach i silnější úzkost jsou prožívány jako škodlivé, nepřijatelné, trýznivé napětí, často s více či méně výraznými pocity nepříjemné tísně v srdeční krajině nebo kolem žaludku. Strach i úzkost nás zneklidňují, vyvolávají v nás tendenci k reakcím averzivního typu (útěk, úhyb, odvrat), které jsou funkčně neslučitelné s činnostmi jiného, nikoli averzivního typu.
Pohotovost k averzivním reakcím je atributem všech emočně negativních reakcí. Averzí však nemusí být jen útěk či úhyb. Tělesným pohybem vyjádřená averze bývá v dnešních podmínkách života nahrazována různými symbolickými a vnitřními modalitami úhybu.


Negativní emoce mohou aktivovat chování, které není přímo útěkem, nýbrž jen náznakem úhybů.