 |
| Of Monsters |
Před tím, co za mnou jde, prchám, co uniká, sleduji stále
Definice strachu se často plete s definicí úzkosti. Toto překrývání významu snižuje výhody používání dvou různých slov k označení příbuzných, ale odlišných fenoménů. Freud (1917) například psal o reálném strachu a nereálném strachu – a ten druhý označoval jako úzkost. Přitom mezi strachem a úzkostí lze jasně rozlišovat, aniž bychom se museli uchylovat ke specializovaným technickým významům, odlišným od těch, které se používají v běžné řeči: strach můžeme chápat jako určitý způsob myšlení, úzkost jako emoci.
Jedna ze slovníkových definic strachu uvádí: „…děsivé rozpoznání něčeho, co může způsobit zranění, potrestat apod.“ (Webster’s New International Dictionary of the English Language, 1949). Jiný slovník definuje strach jako „možnost, že se stane něco obávaného nebo nechtěného“ (Standard College Dictionary, 1963). Je příznačné, že slovo strach (anglicky fear) je odvozeno od starého anglického slova, znamenajícího pohromu, nebezpečí (Oxford English Dictionary, 1933).
Tyto definice zdůrazňují význam strachu jako zhodnocení aktuálního nebo potencionálního nebezpečí. V tomto smyslu představuje strach kognitivní proces – na rozdíl od emocionální reakce. Konkrétní psychický proces zahrnuje všimnutí si, uvědomění si nebo očekávání, že se může stát něco nepříjemného.
Úzkost je na druhé straně definována jako „…stav emocionálního napětí…“ (Standard College Dictionary, 1963). Tento stav je charakterizován takovými přívlastky jako napjatý, nervózní, vyděšený, „roztřesený uvnitř“.
Pojem úzkosti často používají výzkumníci a kliničtí pracovníci k popisu stavů sahajících od mírného napětí na jedné straně až po děsivou hrůzu na straně druhé.
Mezi strachem a úzkostí nejsou ostré hranice. Jsou mezi nimi plynulé přechody. Je - li strach více méně přiměřenou reakcí na určitý škodlivý objekt, pak úzkost - jde - li nám o maximální zdůraznění odlišností, může být relativně stálou vlastností osobnosti. Úzkostný člověk se v tomto případě cítí ohrožen, ale neví čím. Úzkostné osobnosti si zachovávají více méně úzkostné způsoby reagování za jakýchkoli podmínek. Úzkostnost může vzniknout na základě vrozených dispozic i za přispění silnějších psychických traumat - přetěžování nervové soustavy, konfliktní situace, nepříznivé sociální poměry apod.
Každý člověk se snaží zorganizovat si "svůj svět" tak, aby se v něm cítil bezpečný. Objeví-li se něco neznámého, co daný řád (pravidla, způsob myšlení, konstelaci životních podmínek) náhle naruší, vyvolá to pocity nejistoty, obavy, ale i úzkost a strach.
Mnozí vynikající duchové lidstva se stali oběťmi obav svých současníků proto, že hájili nezvyklé, nové, revoluční názory ve vědě, v technice i ve společenské praxi. I u dětí se objevují úzkosti a pocity ohrožení jako důsledek změn např. sociálního prostředí.
Lidský život nikdy nebyl a také nikdy nebude říší bezpečí. Nejde jen o ohrožení životů násilím a chorobami, ale i o ohrožení mezilidských vztahů, lidských nadějí a plánů, integrity osobnosti atd. Ostatně bezpečí jako životní hodnota má smysl i proto, že existuje nebezpečí a nejistota.
Náš svět má v závislosti na celkové úrovni našeho poznání určitou kognitivní strukturu. Nejasná a prázdná místa se snažíme zaplnit. Úroveň tohoto zaplnění odpovídá našim zkušenostem a znalostem, úrovni společenského poznání, našim pověrám, předsudkům atd. Platí, že nějaké vysvětlení, nějaké zaplnění bílého místa je lidem milejší než žádné, poněvadž z "likvidace" (i když jde jen o likvidaci domnělou) nejasnosti a mnohoznačnosti těžíme snížení hladiny úzkostnosti. Zejména tehdy zapadne-li znakové vysvětlení harmonicky do celého rámce našich představ, postojů a zájmů. V návaznosti na výzkum vrozených orientačních reakcí, které se u vyšších živočichů projevují zaměřením receptorů na neznámý nebo nezvyklý podnět dospěli někteří psychologové k názoru, že mírná nejistota (nejistota ve smyslu otázky "co je to" nebo "co se to děje či bude dít"( optimálně mobilizuje zvídavost), tj. orientačně pátrací aktivitu.
V situaci, kde žádná nejistota neexistuje (nic nového žádné překvapení), aktivační úroveň je nízká, ochabuje zájem a pohotovost k akci. Je-li naopak situaci příliš nejistá, nepřehledná, inklinujeme k úniku, cítíme obavy a úzkost.
Strach i silnější úzkost jsou prožívány jako škodlivé, nepřijatelné, trýznivé napětí, často s více či méně výraznými pocity nepříjemné tísně v srdeční krajině nebo kolem žaludku. Strach i úzkost nás zneklidňují, vyvolávají v nás tendenci k reakcím averzivního typu (útěk, úhyb, odvrat), které jsou funkčně neslučitelné s činnostmi jiného, nikoli averzivního typu.
Pohotovost k averzivním reakcím je atributem všech emočně negativních reakcí. Averzí však nemusí být jen útěk či úhyb. Tělesným pohybem vyjádřená averze bývá v dnešních podmínkách života nahrazována různými symbolickými a vnitřními modalitami úhybu.
Negativní emoce mohou aktivovat chování, které není přímo útěkem, nýbrž jen náznakem úhybů.
