Nosiče informací ustavičně proudí lidským tělem. Říkáme jim liganty. Můžeme si je představit jako řetězce sestavené z aminokyselin v jeden celek - peptid. Nekonečné množství kombinací aminokyselin v řetězci umožňuje řídicímu systému přenášet nekonečné množství informací.

Dům v zeleni pod starým dubem je romantika klidu

Můžeme se od přírody učit...

Naše tělo je stvořeno velmi dokonale. Vědci se snaží pochopit důmyslnost mechanizmů, jak tělo funguje.  Každá buňka je smysluplně řízena ve své činnosti třemi propojenými řídicími systémy: centrálním nervovým systémem (mozkem), endokrinním systémem (žlázy s vnitřní sekrecí) a imunitním systémem (kostní dřeň, bílé krvinky, slezina, brzlík a další lymfatické tkáně - střeva, mandle apod.). 
Tyto tři systémy mezi sebou navzájem neustále komunikují a vyměňují si informace.
Když lékaři  (vědci)  při pitvě těla objevili tajemné bílé provazce, které se táhnou od mozku k různým orgánům, správně odhadovali, že se asi touto cestou šíří jistá informace, pomocí které mozek ty orgány ovládá. Tento objev se potvrdil s vynálezem telefonu a šíření zvuku pomocí drátu. Dnes víme, že informace můžeme přenášet i jiným způsobem – příkladem je rádio, televize, mobilní telefon. A stejné je to v našem těle.

Informace z řídicích center se šíří mimobuněčným prostorem

Tomuto tématu se celý život věnoval německý lékař Dr. Reckeweg a založil teorii homotoxokologie. Nosiče informací ustavičně proudí lidským tělem. Říkáme jim liganty. Můžeme si je představit jako řetězce sestavené z aminokyselin v jeden celek - peptid. Nekonečné množství kombinací aminokyselin v řetězci umožňuje řídicímu systému přenášet nekonečné množství informací. S rozvojem kybernetiky se našemu poznání vyjasnilo, co to znamená. Takže řídicí systém prostřednictvím ligantů přenáší informace. Ta se dostane k buňce a je na příjem těchto informací také vybavena. Je to další zázrak přírody.

Na povrchu buněk jsou tzv. receptory, což jsou skupiny otvorů velice specifických tvarů. V technickém světě budeme hovořit o přijímači, radaru, satelitu, fotobuňce. Obojí liganty i receptory mohou mít nekonečné množství různých tvarů.

Klíč a zámek

Jen speciální klíč se může dostat do speciální klíčové dírky. A jestli do sebe zapadají, pak se klíčem dají otevřít dveře. Pokud tvar ligantu odpovídá přesně tvaru receptoru, vnikne do nitra buňky. Pokaždé, když určité seskupení aminokyselin najde na povrchu buňky receptor, který odpovídá jeho tvaru, propluje otvorem receptoru do nitra buňky a vyvolá celý řetězec různých chemických reakcí buď správných, pro tělo prospěšných nebo také špatných, které mohou způsobit nemoc.

*  Na receptor se nalepí nesprávný řetězec aminokyselin, který má chybný tvar - zablokuje jej a tak brání buňce, aby přijímala řídicí informace. Nesprávná reakce buňky pak vede k nemoci, třeba alergii, reakce je přehnaná, neadekvátní - ač měla být původně obranná, změní se v agresivní - každý, kdo trpí alergií, si dokáže její agresivitu představit. V krajním případě může dojít i k úplnému zhroucení imunity.

*  Mezi nejtěžší nemoci řadíme ty, které vyvolal virus.
Za určitých okolností může choroboplodný virus vniknout do buňky skrz jeden z buněčných receptorů. Takový virus pak vloží do buňky svou vlastní DNA (deoxyribonukleovou kyselinu) a začne se rapidně kopírovat v buňce, bezpečně chráněn jak před obranným systémem lidského organizmu, tak před případnými protivirovými léky. Virus pak zůstane v buňce „ uschován“ až do doby, kdy se rozmnoží do takové míry, že buňku zničí a vytryskne z rozpukané buňky do organizmu. Častým výsledkem takového zaplavení organizmu patogenními viry jsou nejrůznější poruchy, od přechodných lehkých onemocnění až po vážné, dokonce smrtelné choroby.

*  Imunitní systém se vyvinul k ochraně jedince před okolním prostředím obsahujícím nesčetné cizorodé částice. K tomu, aby byla jeho funkce účinná, musí imunitní systém rozlišovat mezi antigeny, proti kterým by byla imunitní odpověď prospěšná, a antigeny, proti kterým by byla škodlivá. Jinými slovy, imunitní systém musí rozpoznat „cizí“ od "vlastního". Z důvodů, které byly objasněny teprve nedávno, náš imunitní systém někdy “udělá chybu“ a mylně určí vlastní tkáň jako cizího vetřelce, s výsledkem, že naše tělo začne bojovat proti sobě-jak je tomu například u revmatické artritidy, ulcerózní colitidy, systémového lupusu, roztroušené sklerózy atd.
Procházíme svým vývojem. To se také týká léčení. Dokud jsme neznali tyto mechanizmy, byla naše léčba zaměřena jenom na zmírňování nebo potlačování příznaků. Jako tomu bylo v případě alergie, kdy jsme zvyklí na antihistaminika nebo protialergické léky. Ony sice neřeší příčinu, ale alespoň nám umožní žít s mírnějšími příznaky.

Horší je to v případě proniknutí viru do buňky, tam si ještě neumíme poradit, příkladem je léčení AIDS nebo třeba obyčejného oparu. V případě autoimunitních nemocí si tělo vytváří protilátky proti vlastním tkáním a mnohdy dokonce hrozí, že vlastní imunitní systém své vlastní tělo zničí, jako je to v případě thyreotoxikózy (zvýšené činnosti štítné žlázy), u revmatoidní artritidy nebo ulcerózní kolitidy, kdy výsledkem autoimunitní reakce je zánět na sliznici tlustého střeva, který se projevuje průjmem, křečemi a krví ve stolici a hrozí, že se vytvoří vřed a střevo praskne ... Takže do této doby jsme nuceni poplašený imunitní systém zastavovat použitím imunosupresiv (imunitu potlačujících léků) a protizánětlivých léků, které zmírňují projevy zánětu i s vědomím vedlejších příznaků, které všechny tyto léky bez výjimky mají.

*   Snad nejhorší dopady mají imunosupresiva. Udělejme si představu, co hrozí. Naše tělo si neustále tvoří nové a nové buňky, hovoříme zde také o rakovinných buňkách, každý člověk má v sobě rakovinné buňky. Imunitní systém svou základní funkcí tyto rakovinné buňky rozpoznává a hned je ničí.
A nyní se přesuňme do autoimunitní nemoci, probíhá zde nesprávný proces, který jsme si výše popsali, je nasazena léčba imunosupresivy. Autoimunitní nemoc díky nim zastavíme nebo třeba jen zpomalíme - slovo suprese znamená potlačení. Nemoc uklidníme. Avšak v našem těle se neustále tvoří rakovinné buňky, co v tomto případě? Imunitní systém je potlačen - zastaven - nefunguje. Zastavíme třeba revmatoidní artritidu, ale v těle začne proces rakoviny.

  Přírodní zákony se nedají obcházet. Jak bylo řečeno v úvodu, stále se můžeme od přírody učit a určitě také v přírodě řešení najdeme.

Výhoda je mít už v mládí chytré osvícené rodiče v dospělosti se už některých návyků člověk prostě nezbaví

Většina nemocí lidí je zaviněna zhruba několika aspekty, či jejich vzájemnou kombinací (vyjmeme z toho těžké vrozené gen. vady apod. u některých jedinců):

Obrázek nemá komentář váš názor tady nepomůže

0/ Špatným genetickým vybavením po předcích! Základní podmínka, ale důležitá. Jsou lidé, kteří zdědili po předcích např. alergické potíže nebo mají např. přetočený jistý chromozom a tak je může např. konzumace alkoholu rychle naprosto zničit a jsou tu další a další nemoci......

1/ Mikrobiálním světem, který nestačí organismus zvládnout. Jsou to viry, bakterie, paraziti, kvasinky, plísně...... Rozhodující je četnost infekcí, ale i může to být i osudové fatální setkání s nákazou, kterou neumí imunitní systém zvládnout. Některé nákazy (paraziti) jsou v těle i řadu let a pak ve stáří udeří při oslabení organismu jinou infekcí, ale už bývá pozdě.

2/ Špatnou životosprávou, kde se jedná o špatnou stravu, pití a nedostatek vhodného pohybu. Nevhodné složení stravy, kde není dostatek stopových prvků a vitamínů potřebných pro normální funkci organismu. Tělo potom musí improvizovat a je to na úkor kvality.... Jinak pohyb je život a kdo se nehýbe, pomalu strádá, jsou to dávné geny po zvířecích předcích..... Darwin by to uměl vysvětlit.

3/ Dtto co bod 2/, ale zde se jedná o nevhodnou a nepřiměřenou chemickou zátěž obsaženou ve stravě a pití. Všechny ty Éčka, pesticidy, herbicidy ve stravě, bisfenoly atd. atd. - je toho skutečně dnes příliš! Do toho samozřejmě patří přílišná konzumace alkoholu a obzvláště toho tvrdého a dále značné kouření cigaret...... Mírná konzumace alkoholu či kávy ale nevadí! To je ale na celý článek.

4/ Nepřiměřená psychická zátěž kdy takový člověk v životě neúspěšné zvládá problémy v životě, kdy cíle nebyly přiměřené jeho schopnostem či zasáhly nevhodné okolnosti! Pak dochází k pomalé destrukci psychické rovnováhy a takový člověk si přestává věřit, klesá sebedůvěra a osobnost člověka se propadá. Úspěšní lidé mají produkci různých tělních (hormony, feromony, endorfiny aj.) produktů, které stimulují správnou funkci homeostázy organismu takového člověka.

Tady to je zřejmě prostor a sféra činnosti pana Dr. Hnízdila. Zejména mladý člověk se může změnit k lepšímu např. vhodnou psychoterapií či dokonce i vhodnou autosugescí..... Do této oblasti resp. bodu patří i úspěšnost člověka v partnerských vztazích tj. Sigmunda Freuda. ...................  Procentuálně vystihnout zastoupení výše uvedených jednotlivých bodů je velmi obtížné vyjádřit a snad ani to nejde, je to dost individuální, ale např. bod 1/ podmiňuje zvládnutí dalších bodů atd. a naopak.  Takže je třeba to mít srovnané v hlavě a výhoda je mít už v mládí chytré osvícené rodiče, jinak v dospělosti se už některých návyků člověk prostě nezbaví......

#Názory, #Komentáře #Znalosti #Zkušenosti #Vzdělanost #Lidé #Psychika #Genetika 

Jak na otázky školních testú

Tříkolka z historie a dnešní chlapec v dobovém obleku

Dostávám se do situací, kdy zírám na školní úlohy a testy mých dětí a nejsem schopna pomoci, neboť mi chybí vědomosti.

Otázka dnešního školního testu mé dcery v 5. třídě: Byli byste raději v blízkosti pliniánské sopečné erupce nebo havajské sopečné erupce? Proč? (Vysvětlete podrobně popisem).

Odpověď mé dcery: "Raději bych byla poblíž havajské erupce, protože havajský typ erupce se vyznačuje neviskózní lávou, což znamená, že plyny neunikají a nezpůsobují malé exploze. Láva vytéká a plyny lehce unikají. Mám jediný problém s havajským typem erupce. Horká láva by mi mohla opařit nohy. Zato ochlazená láva by byla příjemně hladká." (nevím, zda je její odpověď správná či validní, ale z 20 možných bodů dostala v testu 22)

A já se přiznám, že do dnešního dne jsem netušila, že existuje něco jako pliniánský typ sopky a na otázku bych neodpověděla česky ani anglicky... Mé děti mají ve škole často tzv. open book tests. To znamená, že dostanou zadání otázky a k dispozici mají učebnice, vlastní poznámky i technologii ke zjištění fakt. Neočekávají se naučené vědomosti, očekává se promptní schopnost zjistit si info (z jakéhokoliv dostupného zdroje) a najít někde odpověď a vytvořit kompilaci na základě toho, co bylo vyhledáno a uceleně to podat v psané odpovědi.

- Děti sice budou umět vyhledat fakta, a poskládat odpověď, ale nejsem si jist, že pochopí oč jde. A čím dál víc jsem přesvědčen, že děti by se měly především učit praktickým dovednostem, a komunikaci. Aby ve svém dospělém životě neměly problémy vyrovnat se se situacemi, do kterých se dostanou. Aby dokázaly efektivně reagovat, a aby nebyly z každé prkotiny ve stresu, který způsobuje onemocnění, atd... Vzdělávací systém podle mého názoru nesmyslně děti zatěžuje věcmi, které v životě nikdy nevyužijí. Základní vzdělání by mělo být jednoduché, střední už může navázat na projevené dispozice, a v dalších stupních se tyto dispozice mohou rozvíjet. Současný stav, kdy se i vysokoškoláci učí věci, které nechápou, a nerozumí jim, ale díky pravidelné docházce a naučeným větám nakonec uspějí, degraduje úroveň oborů.

Znáte tenhle?

Baví se dva vysokoškoláci:"Ty vole, když vidím jací my jsme inženýři, tak se bojím jít k doktorovi..."

Emoce, chování a Informace. Geny a zkušenosti. Epigenetická medicina

Enya

 Smrt dogmatu
(úryvek z knihy Epigenetická medicína) 
Počet genů lidského chromozomu nemůže obsahovat všechny informace nezbytné pro vytvoření funkčního lidského těla; je také nedostatečné, pokud má vysvětlit genetický kód struktury (a tím spíše její fungování) tak složitého orgánu, jako je mozek, nebo posuzujeme-li enormní množství neuronových spojení v našem těle. Dva vědci to vyjadřují následovně: „Majíce na paměti, že informace obsažené v lidském genomu musí zajišťovat rozvoj všech dalších struktur těla a nejen mozku, nepředstavuje toto více, než fragment požadované informace pro detailní strukturování kteréhokoliv z významných cerebrálních modulů a především ne strukturování mozku jako celku.“

Projekt lidského genomu se ze začátku soustřeďoval na katalogizaci všech genů v lidském těle. Na počátku devadesátých let očekávali první badatelé, že jich objeví alespoň 120 000, minimum, které podle jejich projektů, by bylo nezbytné pro kodifikaci všech charakteristik tak komplexního organismu, jako je lidská bytost. Naše tělo vyrábí zhruba 100 000 bílkovin, stavebních prvků buněk, jež musí být všechny vytvářeny za absolutně přesné koordinace, aby byl život udržen. Na počátku Projektu lidského těla bylo hypotézou práce, že existuje jeden gen, který by nesl projekt vytváření každého z oněch 100 000 bílkovin, plus dalších 20 000 regulačních genů, jejichž funkcí by bylo dirigování celé složité bílkovinné organizace.

Čím více projekt postupoval, tím více se předpoklady o počtu genů redukovaly. Když byla katalogizace u konce, mapování ukázalo, že lidský genom je složený z pouhých 23 688 genů. Otázky vzešlé z tohoto nízkého počtu genů jsou následující: jestliže všechny informace požadované pro konstrukci a údržbu lidské bytosti – nebo jen jednoho jeho velkého orgánu, jako je mozek – nejsou obsažené v genech, odkud pocházejí? A kdo řídí komplexní organizaci té spousty systémů jednotlivých orgánů?Ústřední bod výzkumu se tedy prozatím přesunul z katalogizace genů na reprezentaci toho, jak fungují v kontextu celého organismu, jenž se nachází ve „stavu systematické kooperace, v níž každá část ví, co dělá jiná část; každý atom, molekula, buňka a tkáň je schopná se zúčastnit požadované akce.“
Nedostatek genů s informacemi postačujícími pro vytvoření a ovládání těla představuje jen jeden z slabých bodů Ústředního dogmatu. Dalším je fakt, že geny mohou být aktivovány a deaktivovány jak z vnitřního prostředí tak z vnějšího prostředí těla.
Vědci se učí více o procesu toho, jak se geny zapínají a vypínají, a jaké jsou faktory, jež aktivaci a dezaktivaci ovlivňují. Na našich pevných discích by mohlo být přítomna spousta informací a v daném okamžiku se může stát, že jich použijeme jen část. Kromě toho by tato data mohla být také modifikována, jako když opravujeme dopis, než jej odešleme příteli. Jedním z faktorů, jež mají vliv na to, které geny budou aktivní, je naše zkušenost, skutečnost absolutně nekompatibilní s doktrínou genetického determinismu.A dokonce i naše zkušenosti jsou jen jednou částí obrazu. My sbíráme skutky a zkušenosti a potom jim připisujeme určitý význam, jenž velmi často jsou z mentálního, emotivního a spirituálního úhlu pohledu stejně důležité jako samotné skutky genetické aktivace. Objevujeme, že geny pracují s naším plným vědomím. Věda objevuje, že s pouhou výbavou fixní série genů v našich chromosomech je naše subjektivní zkušenost a způsob, jakým ji zpracováváme, velmi významná pro to, který gen bude aktivován.

Emoce a chování modelují mozek a souběžně stimulují formování neurálních cest, jež mohou posilovat stará schémata, nebo vytvářet schémata nová. Tak, jako se rozšiřují silnice (nezbytnost při zvýšení provozu), tak i při významném zvýšení myšlenek, nebo když je určitá akce praktikována intenzívním způsobem, roste počet neuronů, které tělo vyžaduje pro zpracování těchto informací. Stejným způsobem, jako se zvyšuje muskulární hmota proporcionálně s fyzickým cvičením, tak se zvyšují i dimenze neuronových svazků, když jsou tyto tratě používány častěji.
( To neznáte? Kde se jezdí, tam se dláždí. pozn.)

Dokonce i myšlenky, které formulujeme, kvalita našeho vědomí zvyšují tok informací podél neurálních cestiček.
Podle Ernesta Rossiho: „Dalo by se říci, že význam je kontinuálně modulován komplexním a dynamickým polem molekul – kurýrů, které bez přestání čtou, přeskupují a přesyntetizovávají neuronové sítě ve schématech kontinuální přeměny.“ Abych to řekl synteticky - slovy jiného pionýra na poli medicíny: „víra se stává biologií“ našich hormonálních, neuronových, genetických a elektromagnetických systémů i všech komplexních interakcích, které z nich vyplývají.

Poznámka autora: teď přemýšlejte, vyhledejte informace, na toto aby jste znali genetiku nebo byli absolventy mediciny (případně vědec z oboru). Text byl upraven pro snažší pochopení čtenářů. Většinu z vás zajímá spíše hudba, bulvární zpravodajství nebo půllitr piva a opečené klobásy. Není se co divit.
Autor epigenetické mediciny vytvořil argumentaci, ke které lze mít výhrady i pochybnosti, zda to je vůbec vědecké zpracování, filosofické nebo jakási astrologie! Rozhodně je to nový pohled na věc a zřejmě hypotetický...kdo máte zájem, přečtěte, vyhledejte si víc na webu.

Literatura (zdroj) ke studiu:

Epigenetic Medicine and the New Biology of Intention by Dawson Church
Foundation for Epigenetic Medicine