Změnit postoj k životu a změnit chování - nemoc je doporučený dopis

Bez domova - spousta vyšetření a léků je úplně zbytečná...

Nemoc není voláním po polykání prášků a ekonomická krize se netýká toho, že potřebujeme víc peněz. To je potlačování příznaků, ale ne řešení podstaty problému. 
Řešením je změnit postoj k životu a změnit chování. Nemoc je doporučený dopis. A rakovina je doporučený dopis s černým pruhem. "Někteří moji pacienti jsou proto vděční i za to, že dostali rakovinu," tvrdí jeden z nejžádanějších českých lékařů současnosti MUDr Jan Hnízdil.

Mám mladého pacienta, který žil několik let obrovsky stresujícím způsobem života. Řekl mi tady v ordinaci: „Pane doktore, já jsem věděl, že si pro tu rakovinu jdu.“ Pochopil to jako šanci, udělal v životě ten obrat. Odešel z reklamní společnosti a začal žít novým životem. Desetkrát míň stresujícím a běžnou optikou dnešní společnosti taky desetkrát míň úspěšným. A mně k tomu řekl: „Já té rakovině děkuju. Otevřela mi oči.“ A jestliže dnes mluvíme, že jsme na pokraji velké ekonomické krize, tak to je taková společenská rakovina. My to buď pochopíme jako šanci, uděláme obrat a budeme se modlit, abychom se uzdravili. Jako ten můj pacient. Anebo to nepochopíme a tuhle šanci propásneme. Mě děsí každá zpráva o tom, že se povedlo znovu nastartovat ekonomiku. Je to, jako by nám říkali: „Po přechodném otupení se nám zase podařilo nabrousit pilu, abychom si pod sebou mohli ještě chvíli podřezávat větev.“ Proboha, jenom to ne! Už žádný exponenciální růst. Jediná šance je zastavit se, zamyslet se a změnit způsob života.

Samozřejmě se krize bojím. Jako každý člověk. Nikdo nejásá, když onemocní rakovinou. Nevím, co nás čeká. Ale vidím v tom velkou šanci. Buď ten obrat bude vědomý a pokorný, anebo nevědomý, spontánní a násilný. Málokdo si uvědomuje, v jak hrozně křehkém světě žijeme. Že stačí málo. Podívejte se, když třeba někde ve městě nejde několik dní elektřina. Nebo jen nevyvážejí odpadky. Najednou zjistíte, jak málo stačí, aby se civilizace sesypala a hodnoty zhroutily.

Nemoc je informace pro pacienta, že dělá ve svém životě chybu. A zrovna tak je společenská krize informací o tom, že tu chybu děláme společně. Vy musíte té informaci porozumět. V medicíně v tomhle došlo za poslední roky k velkému pokroku. Když jsem před sedmi lety dělal na klinice, pacienti za mnou chodili: „Doktore, jsem nemocný, dejte mi prášky.“ Dnes je to naopak. „Doktore, už nechci brát prášky. Vysvětlete mi, proč jsem nemocný. Co mohu udělat pro to, abych se uzdravil?“ 
Nemoc není voláním po polykání prášků a ekonomická krize se netýká toho, že potřebujeme víc peněz. To je potlačování příznaků, ale ne řešení podstaty problému. Řešením je změnit postoj k životu a změnit chování. Nemoc je doporučený dopis. A rakovina je doporučený dopis s černým pruhem. 
Píše se v něm: Otrávil jsi vzduch a teď ho dýcháš. Znečistil jsi vodu a teď ji piješ. Zničil jsi mezilidské vztahy a teď v nich musíš žít. Tak už se, proboha, zastav, nebo tady končíš. Tak je potřeba rozumět i krizi společenské.

Loni za mnou přišel poslanec Parlamentu, jestli bych se nechtěl stát jeho poradcem pro zdravotnictví. Že ho zaujaly moje názory a že bychom je mohli společně prosazovat. A hned se mě zeptal, co bych mu poradil. Řekl jsem mu: „Sežeňte si semtex, opásejte se a na první schůzi se odpalte.“ Stranický politický systém je tak prolezlý korupcí, že se reformovat vůbec nedá. Vstoupit do něj rozhodně nehodlám. Dostal jsem teď nabídku kandidovat v podzimních senátních volbách. Nemyslím si o sobě, že jsem normální, ale snad ne úplný magor. Jít do politiky v její dnešní podobě je nesmysl. Věřím hodně na občanské iniciativy, jež v několika posledních letech začaly růst jako houby po dešti. A věřím tomu, že každý musí obrat nejdřív udělat sám v sobě, ve svém životě, v profesi. Moje politika je působit na lidi kolem sebe. Ale já teď hodně jezdím i po republice a snažím se vysvětlovat lidem, co je to komplexní medicína. Odezva je fantastická. Volají mi lidé, kteří díky komplexní medicíně přišli na to, proč stůňou. Říkají mi: „Přestali jsme chodit po doktorech, vysadili jsme léky na cholesterol … a je nám dobře!“

Ministrem zdravotnictví?... Teď už je tam šestnáctý a stejně jako všichni jeho předchůdci mluví o reformě zdravotnictví. Ale zdravotnictví je jen forma, kterou se expeduje medicína. Problém je v obsahu. Už jsme o tom několikrát mluvili. Spousta vyšetření a léků je úplně zbytečná. Je třeba na to jít opačně. Komplexní medicína lidem pomáhá vysvětlit, jak způsob jejich života souvisí se zdravím. Doplatky, poplatky, pojišťovny … to je jen nadstavba. Když se nezmění obsah, je forma k ničemu. Reforma zdravotnictví je v současné době stejně marná, jako když se snažíte ušít nový kabát mrtvole. Můžete ho upravovat a vylepšovat, ale mrtvola pořád víc páchne. Nemyslím si, že by všichni bývalí ministři byli pitomci. I když i těch tam bylo dost. Ale našli se ti, kteří nebyli hloupí, a stejně neprosadili nic. Jednoduše proto, že to nejde.

Pád Davida Ratha.

  Několikrát jsme se v médiích sešli ve veřejných diskusích. Byli jsme v rozhlase v besedě o korupci, kde jsem tvrdě odsuzoval, jak farmaceutický průmysl korumpuje lékaře. Třeba tím, že jim kupuje cesty na kongresy v exotických zemích. On se proti tomu tvrdě ohradil, odmítl to označit za korupci a tvrdil, že se jedná o běžný „jev“. David Rath ve své celé kariéře vynikal neskutečnou drzostí, arogancí a bezohledností. Typický „syndrom hybris“, jak ho v knížce Nemocní u moci popisuje neurolog a bývalý britský ministr zahraničí David Owen. „Syndrom hybris“ je, zjednodušeně řečeno, politickou nákazou zpupností. Projevuje se vírou ve vlastní výjimečnost a ztrátou soudnosti. Ve starém Řecku označovalo „hybris“ chování smrtelníka, jenž nezná míru. Ale vždy nakonec dojde trestu od bohyně Nemesidy. Což se taky Davidu Rathovi stalo.

Politická diagnostika... 

My jsme tehdy s kolegy v uzavřeném kruhu diskutovali o tom, jestli jeho neobvyklé chování (presidenta Klause) nemá nějaké medicínské důvody. Část této diskuse pronikla formou e-mailů ven a jakýsi Adam Bartoš o tom napsal článek, jejž mimo jiné otiskl i Reflex. Hlavní teze byla zdánlivě šokující: „Chtějí dostat prezidenta do blázince.“ Ale my jen pojmenovali to, o čem si dnes cvrlikají vrabci na střeše. Tentýž Bartoš pak na mě podal trestní oznámení pro podezření z pokusu o vlastizradu ve stadiu přípravy. Na základě toho si mě k podání vysvětlení předvolala kriminální policie. Řekli mi: „Popište nám, jak jste chtěli dostat prezidenta do blázince.“ A já jim odpověděl, že to bych taky hrozně rád věděl. Ať už mně někdo konečně prozradí, jak to udělat. My jsme na nic nepřišli.

 Loni jsem měl úžasný zážitek. Byl jsem v Šáreckém údolí venčit psa. Seděl jsem na lavičce a četl si Lidové noviny. Přišla ke mně úplně cizí paní, asi tak kolem pětačtyřiceti. Povídá mi: „Nezlobte se, já mám strašnou depresi a krizi, nemohl byste mě na chvíli obejmout?“ A my se tam, dva dospělí lidé, několik minut objímali. Pak řekla: „Děkuju, moc mi to pomohlo,“ a už jsem ji nikdy neviděl. Teď mi řekněte vy: Je v tom skepse, anebo naděje?

Poznámka: editováno a upraveno pro potřeby MEDICINA - Psychosomatická medicina

Zdroj: reflex.cz a MUDr. Jan Hnízdil, lékař psychosomatické mediciny, publikující blogger s medicinskými moderními závěry