 |
| Smutek a není mi dobře cesty životem... |
Jmenuje se to deprese. Jsem sice schopná vstát z postele a pracovat (většinou), ale tím to končí.
Není to žádná novinka. S touhle otravnou společnicí žiju od puberty a těžká období, která by i silnější povahy přivedla do fáze "lexaurin po kýblech", tomu nijak nepomohla, ale vždycky jsem si domýšlivě myslela, že jsem dost odolná, abych se udržela na správné "straně síly". Teď už si tím přestávám být tak jistá. Každý máme v sobě temnou stránku a ta moje je každý den cítit víc a víc. Chvilkama už si připadám jako takový Darth Vader (jen mám ruce a nohy a nepotřebuju masku, ale jinak to vyjde nastejno). Možná to přejde samo. Možná mi bude líp, až (jestli) budou zase k dostání moje léky, které teď na pár měsíců zmizely z trhu. Možná to nepřejde nikdy a temná strana síly vyhraje jednou pro vždy.
Je mi to líto a mám strach.
Proč to píšu? Za prvé proto, abyste se, jestli je Vám taky blbě, nestyděli o tom mluvit, protože to není žádná ostuda. Deprese je nemoc, na kterou se dá i umřít. Za druhé proto, abyste dávali šanci i lidem, co se občas chovají jako kreténi, třeba jim je jenom zle a potřebují pomoc.A za třetí proto, že bych kvůli všem lidem, co mám ráda a na které jsem teď fakt hnusná, opravdu chtěla, aby mi bylo líp, a věřím, že i virtuální palce můžou někdy pomoct. Jestli jste dočetli až jsem, tak děkuju. A za případné virtuální palce ještě víc.
❤️ Edit : Všem moc děkuji. Nakonec jsem se díky vašim radám dopídila toho, že ve zlé EU platí papírový recept plošně všude a Tomáš je právě na výletě na Slovensko.
ZDROJ: Šárka Kružíková, sdíleno na sociální síti
Rubrika a štítek - Deprese
