 |
| Někoho život vede jiného vleče...první láska a kouzelná fotografie |
Ráno jsme s přítelem probírali náš život, náš těžký život, naše trpkosti (měli jsem na to výjimečně čas, protože mám chřipku a vzala jsem si na ní dovolenou), šli jsme na detail, jak nám osud hází klacky pod nohy a také jsme řešili naši finanční situaci, která ani teď, ani v dlouhodobé perspektivě nepřináší žádné jásavé vyhlídky (nedoplatek za služby osmička a to ještě nepřišel plyn)...
Přítel si pak povzdechnul a řek, ještě že nebydlíme dvě stě metrů od nějaký železniční trati...jo, Iveta. Jsme na tom líp. K vlaku daleko. Ale abych zaujala nějakej osobní postoj k Ivetě. Je mi jí líto stejně jako všech mejch kamarádů nebo lidí, který jsem znala a který se uchlastali. Drogy a chlast většinou takhle před padesátkou ty lidi prostě složí do hrobu. Je to prostě tak. Smutný to je, ale možná měla větší šanci než kdokoliv jinej se z toho vylízat. Tak nakonec Artur neskončil v diagnosťáku, ale u Štajdla. Nějaký zázemí měla. To je prostě osud. No a jestli jí Rychtář bil nebo nebil. Určitě je to zmetek, už jen, že chce 17 letýmu dítěti vypravit mediální pohřeb jeho matky, kde ho budou všichni očumovat jako cvičenou opici, o tom žádná. Ale jestli jí týral nebo netýral, tak všichni psychiatři asi vědí, že tyhle magoři nevnímají realitu úplně objektivně. A ty její projevy byly podle mě vždycky projevy nemocnýho člověka, trochu psychotický? Dojemný to je.
Byla v ní taková bezradnost a bezbrannost a byla hezká a měla hezkej úsměv, prostě je to naše Marilyn Monroe.
Renata
Obrázek je ze šťastné doby Ivety: Někoho život vede, jiného vleče...první láska
a kouzelná fotografie Ivety a Petra Sepeši
