 |
| Vlasta Burian jen ilustruje text.... |
Syndrom je pojmenován po baronu Münchhausenovi, který je též znám jako Baron Prášil. Syndrom, který poprvé popsal už v roce 1891 německý psychiatr Anton Delbrock. Člověk, který jí trpí, cítí nutkavou potřebu neustále si vymýšlet nejrůznější příhody a podivná dobrodružství. Je to regulérní psychická porucha. Projevuje se patologickým lhaním.
Dnešní psychiatrie řadí tuto na první pohled směšnou a více méně neškodnou poruchu mezi ty nejsložitější fenomény klinické praxe. Bájná lhavost, tzv. mýtomanie, se totiž obtížně diagnostikuje i léčí. Bájní lháři se dělí do mnoha podskupin. Často trpí různými poruchami osobnosti. Klasický mýtoman na rozdíl od různých podvodníků nelže ze zištnosti nebo s úmyslem uškodit.
Jeho hlavní motiv je získání takové pozornosti a respektu, jaký by podle vlastního názoru nepoznal, kdyby se spolehl jen na své obyčejné a nezajímavé ‚já‘. Jeho problémem je nedostatek sebevědomí. A potom skutečnost, že lhaní se pro něho postupně stává drogou, bez které se už nedokáže ve svém životě obejít.
Radkin Honzák: Baron Prášil v nemocnici (originální článek z pera českého psychiatra)
Lidé se rádi baví, a to nejrůznějšími způsoby; někdo má rád holky, někdo vdolky, někdo rybaří, někdo sbírá známky, někdo páchá dobré skutky, někdo krade a někdo lže. Hieronymus Karl Friedrich Freiherr von Münchhausen (1720-1797) se proslavil jednak jako dobrý lovec, především však byl proslulý svou bájivou lhavostí a historkami, kterými bavil společnost (pseudologia fantastica, fabulous lying).
Rozhodně ale necestoval po nemocnicích a nedával se opakovaně vyšetřovat, léčit a operovat. Přesto se jeho jméno v souvislosti se lží neproslavilo ani ve statistické vědě, ani v politice, ale v medicíně.
Münchhausenův syndrom je pojmenováním pro – normálnímu člověku nesrozumitelné – chování vyznačující se předstíráním nemoci bez jakéhokoli dalšího úmyslu či cíle. Nejde o simulaci, při níž chce jedinec získat nějaké výhody. Nejde také o hysterii, kdy si nemocný příznaky nevymýšlí, ani o hypochondrii, kde se jich obává. Pacient s Münchhausenovým syndromem jako by se řídil Tyršovým heslem, „ni zisk, ni slávu“, se nepídí po důchodu, ani se nemíní vyhnout nepříjemné situaci (vojna, vězení), jde mu jen a jen o statut nemocného. Zvolenou nemoc pak velmi úspěšně předstírá, nebo si dokonce některé její symptomy namáhavě, bolestivě a často velice riskantně vyrábí. Symptomy jsou opravdu tak přesvědčivé, že vedou k opakovaným vyšetřením, hospitalizacím a lékařským zákrokům.
Situaci dobře ilustrují dvě zprávy z počátku tohoto roku:
„Devětatřicetiletý muž z Mladé Boleslavi šest let mátl lékaře a zdravotní pojišťovnu. Vymýšlel si nejrůznější nemoci a za tu dobu pojišťovnu připravil o dva milióny korun. Minulý týden ho policie zadržela a nyní je ve vazbě.“
„Mělo to být nejnemocnější dítě ve Velké Británii, pak se ale zjistilo, že je úplně zdravé. Nemá ani cystickou fibrózu, poruchu metabolismu, cukrovku, neprodělalo obrnu, nemá potíže s polykáním, ani není světloplaché, jak se jeho okolí snažila namluvit jeho matka Lisa Hayden-Johnsonová. Byla zatčena a v pátek začal soud.“
Ta první popisuje typický případ předstírání (nepochybuji o tom, že psychiatrické vyšetření dojde k závěru, že jde o diagnózu F68.1), ta druhá zachycuje případ označovaný jako Münchhausen by proxy, neboli předstírání a vyvolávání příznaků nemoci u blízké osoby, vesměs závislé (dítě, starý bezmocný člověk) na psychopatickém jedinci. Čtenáři se v diskusi pod oběma zprávami ptají, jak je možné, že lékaři neodhalí podvodníky.
Odpověď je jednoduchá: lékař není Děd Vševěd, není nastaven na to, že člověk hledající u něj pomoc, ho chce chytit na tento špek (my sice víme, že pacienti se stylizují, stejně jako všichni ostatní, ale nepředpokládáme, že si své choroby vyrábějí), jeho etickým imperativem je především neškodit a proto musí vyšetřit i simulanta a podvodníci jsou nesmírně přesvědčiví. Asi třetina z nich se navíc rekrutuje z řad zdravotnických pracovníků, takže mají i rozsáhlé znalosti. Když jim hrozí prozrazení, opouštějí zdravotnické zařízení a míří jinam.
Všechny jejich charakteristiky postihuje medicínský žargon, který tento jev označuje jako syndrom špitálních vší, syndrom toulavého pacienta, špitální vandráci, syndrom toulavého Žida, kopenikiády (na počest hejtmana z Kopniku), nebo i spisovně jako závislost na mnohotném chirurgickém léčení, protože tito lidé se nechávají ochotně a opakovaně operovat. Jejich cesta zdravotnictvím je klikatá (jak dokazuje první citovaný příklad) a těžko vystopovatelná, protože údaje, které nabízejí jsou nepřesné a zavádějící, stejně jako předváděné příznaky a obtíže. Jejich manipulace bohužel často končí závažným zdravotním postižením až smrtí.
První případ v moderní medicínské literatuře byl popsán v Anglii v roce 1834, nicméně přes veškerou pozornost, která je problematice věnována jsou záchyty a odhalení takovýchto podvodů sporadické, přestože se vyskytují po celém světě. V poslední době byla jako specifická varianta Münchhausenova syndromu by proxy popsána situace „battered pets“, neboli výroba chorob (včetně zranění či téměř smrtelné otravy) u domácích mazlíčků. Australský tým, který to sledoval, odhadl prevalenci u 2 % veterinárních pacientů.
Ačkoli jedinci, kteří tyto kousky provozují, nejsou „duševně nemocní“, nelze o nich říci, že jsou zdraví. Mluvíme o poruše osobnosti (dříve se tomu říkalo psychopatie, ale protože to prý nositele uráželo, nová klasifikace přinesla i nové označení), která může nabýt nejrůznějších podob. V předchorobí se často vyskytuje porucha příjmu potravy (anorexie, bulimie) a nejméně u čtvrtiny se vyskytuje souběžné somatické onemocnění (ale to jim nestačí). Tato klinická jednotka stojí zdravotní systémy nesmírné peníze, lékaře a sestry nervy, spolupacienty oddálení péče a postižené nezřídka život.
Autor MUDr. Radkin Honzák C.Sc článek editoval a doplnil George
