Když někdo "jen" neslyší, není to na něm vidět. Nemá hole, vozík, bílou hůl, či jiné "poznávací znamení" a při setkání se s osobou, která jej nezná, nemusí ona osoba vůbec tušit, že neslyší. Obzvláště v situacích, kdy neslyšící odezře několik úvodních slov/vět rozhovoru. Když neslyšící po třetí větě řekne: "Já Vám nerozumím," (a do té doby rozuměl/a) v podstatě si na to, aby byl/a brán/a za nechápavého/nechápavou "zadělává" sám/a. Modelový (a vymyšlený) příklad z úřadu, kde neslyšící osobu neznají:
neslyšící: "Dobrý den."
úřednice: "Dobrý den, co potřebujete?"
neslyšící: "Dočetl jsem se na internetu, že končí platnost mého občanského průkazu a potřebuji nový."
úřednice: "Přineste dvě fotografie a do týdne Vám bude nový průkaz vyhotoven."
neslyšící: "Jaký formát ty fotografie musí mít?.
úřednice: "Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové."
Neslyšící osoba do této chvíle vše odezřela, ale už ne "lesklé ne matové", takže řekne: "Já Vám nerozumím, protože neslyším." úřednice (docela logicky) zvýší hlas a opakuje poslední větu. Mluvení "víc nahlas" je na odezírání mnohem těžší (zpravidla i nemožné), takže neslyšící neodezře už vůbec nic a opakuje, že nerozumí a že neslyší
Úřednice (ještě víc nahlas): "Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové."
neslyšící: "Já Vám nerozumím."
Když někdo "jen" neslyší, není to na něm vidět.
Úřednice si musí myslet, že ten člověk je nějaký slabomyslný, když neví, co jsou to matné a lesklé. Ale neslyšící osoba ví, co jsou matné a lesklé, jen neodezřela ta slova.
Mnohem lepší tedy je, když neslyšící místo slova "nerozumím" řekne "nevím", s udáním důvodu a případnou prosbou o napsání.
úřednice: "Přineste dvě fotografie a do týdne Vám bude nový průkaz vyhotoven."
neslyšící: "Jaký formát ty fotografie musí mít?.
úřednice: "Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové.
neslyšící: "Já nevím, co říkáte, protože nic neslyším. Zkraje jsem to sice odezřel, ale teď už ne. Můžete mi to prosím napsat?"
A ještě lepší je, "hlásit neslyšení" hned zkraje a "nepodezřít ani dobrý den"
neslyšící: "Dobrý den, nic neslyším, nebudu vědět, co říkáte, můžete mi prosím psát?"
Na všechna následující sdělení úřednice, pak krčit rameny, kroutit hlavou a vyndat papír a tužku (i když se lecos odezře).
To už je ale jakési navádění a můj osvědčený způsob. Osvědčený proto, jelikož se mi za 9 let snad nikdy nestalo, že by mi nebylo na úřadu/u lékaře/etc. psáno.
Myšlenka tohoto článku je však hlavně ta, že když vám někdo řekne "nerozumím", nemusí to být kvůli tomu, že je nechápavý. V hlučném prostředí (diskotéka a pod.) je to dokonce i docela přirozené a normální, kdežto tam, kde je slyšet dobře to opravdu vyvolá dojem nechápavosti. Možná by nebylo špatné, se v tomto případě (rozhovor s neznámou osobou, která zkraje rozumí) zeptat, proč druhá strana nerozumí. Nemusí jít pouze o neslyšící, ale třeba i o cizince, jenž nemá dostatečnou slovní zásobu a nezná slovo "matové". 


Zdroj: Ladislav Kratochvíl, blog idnes.cz