Posttraumatická stresová porucha

Trauma resuscitace a stresová porucha obrázek ZZS v akci

Posttraumatická stresová porucha

Rozhodně se tématu nevyhýbejte, nikdy nevíte, kdy a jak do ní vlítnete taky, čeká na každém rohu - doslova. Co to s vámi udělá, čtěte v rozpravě autora. K článku použity odborné i vědecké závěry.
Tak jdeme na to.
Posttraumatická stresová porucha - rozklad a význam. Slovo po rozložení už napoví. Post = latinsky po. Trauma = zranění, úraz ! A dovodili jsme o čem to je.

Emergency - 1 nepředvídaná událost 2 případ nouze, naléhavá potřeba, naléhavost 3 náhlá příhoda

Lékaři začali pozorovat toto onemocnění nejprve u vojáků (1. a 2. světová válka) Tehdy to pojmenovali "bojová únava". Posttraumatická stresová porucha je stav dospělého člověka i dospívajícího i dítěte, kteří prožili traumatizující událost (bezprostřední ohrožení na životě, úraz a pod.)

Příznaky posttraumatické stresové poruchy

1. Opakované stresující vzpomínky na události (vizualizace myšlenek a vjemů)
2. Opakované, stresující sny v nichž se objevuje traumatizující událost, u malých dětí děsivé sny , zvané noční můra
3. Jednání a pocity, že se událost vrací (iluze a halucinace) při probouzení nebo požití alkoholu
4. intenzivní prožití stresu při kontaktu s podněty připomínající zraňující událost
5. Veškeré symptomy trvají déle než jeden měsíc
6. Duševní porucha se promítá do pracovního, sociálního i rodinného života pacienta. Klesá zájem o koníčky a oblíbené činnosti a mohou se objevit poruchy sebehodnocení a emoční strnulost. 
   

Terapie:
V současnosti se k léčbě používá psychoterapie a farmakoterapie. Co se týče léků, podávají se hlavně antidepresiva SSRI (selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu) a MAOI (inhibitor monoaminooxidázy). Ukázalo se, že podávání anxiolytik není tak úspěšné, přestože se také mohou v akutních případech používat. Jako první pomoc lze podat benzodiazepiny. Významnou roli v léčbě posttraumatického stresového syndromu hraje také placebo. Zajímavé bezesporu je, že podávání neúčinných látek je prakticky stejně úspěšné jako podávání běžně užívaných léků s guanfacinem či clonidinem.

Nejdůležitější je ovšem proces psychoterapie, neboť pacient se musí s nešťastnou událostí srovnat a začlenit se znovu do běžného života. 

Zde se poněkud liší přístup k dětem a přístup k dospělým. Děti totiž často trpí tím, že dospělí o jejich neštěstí nemluví, aby dítě snadněji zapomnělo. Potlačované emoce však způsobují napětí, se kterými se dítě musí v tomto případě vyrovnat samo. Vnitřně totiž chápe, že s ním rodiče, případně ostatní dospělí nechtějí o prožité události hovořit. Proto musí psychoterapeut dobře zanalyzovat situaci a zvolit správný postup léčby.

Psychoterapeutický přístup je založen na empatickém rozhovoru. U dětí se rozhovor skládá z těchto tří částí:
Otevírání – dítě prostřednictvím hry nebo kresby vyjádří podstatu traumatu; zvláště v předškolním a mladším školním věku jsou výtvarné projevy snadno čitelné, takříkajíc průhledné.
Trauma – postupně se přechází v rozhovor o události.
Uzavírání – představuje souhrn celé terapie, vyrovnání se s událostí; terapeut ujistí dítě o jeho bezpečí a o tom, že jeho pocity jsou pochopitelné a pouze přechodné.

Rozhovor s dospělými má poněkud odlišnou strukturu, přestože se opět dělí do tří fází:
Hodnocení současného stavu – se zaměřením na deprese, úzkost, znovuprožívání traumatu, úlekové reakce, apod.
Období před traumatem – s otázkami na eventuální psychické poruchy v rodině.
Diskuze o traumatu samotném.

Psychoterapeut by se měl snažit být empatický, klidný, příjemný. Občasnými a vhodně volenými otázkami se dostává k podrobnostem a rozebírá je společně s pacientem. V žádném případě nesmí vnucovat pacientovi své vlastní názory – naopak, pacient dojde k závěrům sám.
 Pacient by se neměl bránit emocím (vztek, bezmoc, pláč…), je vhodné jej podporovat v projevech citů, neboť zde je vynikající způsob zbavit se napětí a vnitřně si ujasnit svůj postoj k traumatu, případně později formulovat cíle do dalšího života.


#trauma #stres #placebo